Den 124 -127

Bože, potřebuju si udělat nové plánování. Nestíhám! Psaní blogu jsem vyměnila za povídání s mým drahým. Je to pro mě nové, kouzelné a inovativní, ale někdy i trošku “bolestivé”. A výsledkem toho je, že nestíhám to staré :) Na vnitřní rozhovory sama ze sebou nemám čas a moje zaběhlá struktura se mi boří jako domeček z karet. Potřebuji si vytvořit nový návyk, jinak nejsem schopná to dát dohromady. Možná se ptáte proč bolestivé. Je to z toho důvodu, že musím jít občas uklízet do svých třináctých komnat a to se mi někdy fakt nechce!

Nechce se mi uklízet čurbes, který kdesi v hloubce mám. Nicméně vím, že tím, že si ho nebudu všímat sám od sebe nezmizí. Takže je to přesně tak, jak už jsem několikrát psala, je čas si vyhrnout rukávy a pustit se do úklidu věcí, které si o to říkají. Už začínají notně zapáchat :)

Ráda bych občas vykroutila z “úklidu” a  obvinila někoho druhého z toho, že se necítím dobře. Je to totiž o hodně jednodušší… ale bohužel už vím, že mi to nepomůže a tak se někdy hned a někdy po chvíli pustím do práce a hledám.

Co ve mě vyvolává to, že se ke mě nějak můj partner chová. Co ve mě způsobuje nějakou jeho reakci? Proč mi naopak některé jeho reakce vadí a co ve mě vyvolávají? Co mi to připomíná? Kdy jsem tu situaci zažila poprvé? Co se ve mě děje? Tyto a podobné otázky si kladu. Poslední dva-tři roky se poměrně intenzivně zabývám studiem psychologie vztahů a musím říct, že je to někdy fakt psycho :) Mám pocit, že bychom někdy oba dva rádi zařvali “běž do prdele” a práskli dveřmi :) Ale neuděláme to…

Oba už jsme natolik moudří, že víme, že by se tím jaksi nic nevyřešilo. I když se jeden z nás někdy zachová ne příliš ukázkově a spadne do starých myšlenkových vzorců či návyků, dokážeme o tom spolu komunikovat a probrat to. Vždycky nakonec najdeme řešení a každý z nás si z toho něco odnese. Miluju tyhle diskuse, které končí takzvaným “win - win”.

Potřebuji si vytvořit nové návyky i v mnoha dalších oblastech mého života. Některé věci přibyly a některé tím pádem nestíhám. Například jsem vyměnila ranní běhání za ranní mazlení :) Ne, že by mě běhání nebavilo, ale pokud si mám vybrat, volba je jasná :) takže budu muset změnit časový harmonogram, aby se mi tam vše vešlo. A navíc, jsem lenoch líná a nechce se mi ven do zimy. Že bych si přes zimu dala jen ranní jógu? Uvidíme…

Každopádně tento měsíc považuju za takové zlomové období. O víkendu jdu na jeden hodně zajímavý seminář a hodlám po jeho absolvování totálně změnit poslední nevyčištěnou oblast v mém životě a tou je prosperita. A aby to bylo stylové, udělám si ten přechod opravdu grandiózní, pojedu s kamarádkou k moři. No a čas strávený na dovolené věnuji vytvoření nových návyků, do kterých bude už zahrnutý i život ve dvou, v radosti, lásce a prosperitě.

Jo a pokud vás zajímá jak je to s hubnutím, žádná sláva :) hubnu už jen asi půl kila týdně… ale i to je v pořádku (i když mě to někdy pěkně štve :) ). Do konce roku to dám a hotovo! Moje aktuální váha je 82,5 kg a do konce mé výzvy zbývá už jen 5,5 kg. Pro neznalé připomínám, že jsem v lednu tohoto roku měla 101 kg…takže vlastně… jsem k***a skvělá! :)

www.hankapiskova.cz

Den 120 - 123

Jsem jako jeden velký a hluboký oceán, který se čas od času zmítá ve velké bouři. Na chvíli se bouře vždy uklidní a voda přestane být nekontrolovatelná a divoká, ale po většinu času je zcela nekontrolovatelná a zdivočelá. Na svém povrchu...

Co to znamená? Že ať se na povrchu odehrává cokoli, v mojí hloubce je stále klid. Více či méně mě ovlivňuje to, co se děje venku. Fouká vítr, náhle se naopak utiší, slunce chvíli svítí, chvíli je skoro tma, střídá se den i noc, déšť i slunečno… Na povrchu se odehrávají různé stavy, ale v hloubce je stále klid.

Jediné, na co si musím dávat pozor je, abych se neztrácela zmítaná vnějšími vlivy na povrchu. Lépe řečeno, abych nezapomněla na svůj klid v hloubce a na to, že když si nejsem jistá, že stále zvládám pobyt na povrchu, můžu kdykoli jít načerpat sílu zpět do hloubky. Ale na druhou stranu je nutné se neztratit ani ve své hloubce a nebát se se trošku namočit, nechat si rozcuchat vlásky a dovolit si na nějakou dobu nemít věci pod kontrolou…

Život je zajímavý. Mám pocit, že je to o tom vybalancovat spojení se světem a zároveň spojení sama ze sebou. Být v souladu s druhými lidmi a ve stejném souladu sama ze sebou. Nebýt závislá, ale zároveň být otevřená a odevzdaná. Toto zvláště platí ve vztahu k mužům a k životu… mám pocit, jako by to byly dvě strany jedné mince. Ženská a mužská energie. V nás. V mužích i ženách. A zároveň mezi muži a ženami. A stejně tak vztah člověk k životu a život k člověku. Není život bez lidí a není člověk bez života. A stejně tak není žena bez mužské energie a muž bez ženské…

Co tím chci říct? Že se teď ocitám jakoby na lodi, na které jsem se vydala za poznáním. Není to loď, která by byla ještě úplně velká a pevná. Ale na druhou stranu už se nepotopí při první nárazové vlně. Důležité ale pro mě je, že jsem se na tu cestu vydala. Že nesedím stále na břehu a nepozoruji lodě a neříkám si jen: “Jaké by to asi bylo?”

Znáte ten pocit? Že jste jako jediní na břehu a díváte se jak lidem na lodích vlají vlasy ve větru, jak se usmívají a užívají si ten svůj vítr ve vlasech? A vy stále čekáte, až přijede dokonalá loď a vaše nohy přirůstají stále více k zemi a zabraňují vám se vydat na cestu. Něco vám prozradím. Ta dokonalá loď nepřijede nikdy! Vždycky bude mít nějakou chybu! Dokonalost se ukrývá právě v tom, že je ta loď nedokonalá…

Jsem to my, díky komu se stává dokonalou. To, jakou jí věnujeme péči, jak se o ní staráme, jak ji postupně vylepšujeme, jak s ní nakládáme…

Tou lodí je náš život. Nastoupila jsem do něj a po cestě řeším první zádrhely. Ne, není důležité mít cestu bez naklonění se a nebo bez toho, aby jsme si nenabrali vodu. Důležité je si umět vyhrnout rukávy a tu vodu vylít! A taky umění říct, teď jsem se trošku ztratila a potřebuji pomoc a nebo zjistit, kde se vlastně nacházím, abych mohla plout jinam.

V této situaci jsem už byla několikrát a ještě v ní jistě zase budu. Co je pro mě důležité, že už neutíkám dolů, do bezpečné hlubiny a tam se dlouhodobě neschovávám. Že tam můžu zajít načerpat svou sílu a klid, ale vrátím se nahoru a postavím se problému čelem. Ať už to byla moje nadváha a nebo teď uvědomění si, že utíkám od dokončení svého projektu. Proč od toho utíkám? Musela jsem si přiznat, že je to proto, že se bojím odmítnutí a ve skrytu duše toužím po tom, být pro všechny přijatelná. Jak pošetilé…

Co zbývá? To, co jsem musela udělat, když jsem se rozhodla zhubnout. “Jít s kůží na trh” a dovolit si být zranitelná… jak těžké… ale vím, že jsem připravená a zvládnu to! Jít do akce i s tím, že jsem plná strachu a nedůvěry. A právě tím svůj strach můžu překonat!

Včera jsem měla hovor s mou milovanou kamarádkou a ona mi zas velmi pomohla. Zná mě. Zná moje strachy, moje výmluvy, moje vlastní pasti…když začnu kličkovat a ve svých pastech se ztrácet, podívá se na mě a řekne jen… můžeš mi říct o co ti jde? :) Miluju ji… No, tak jsem našla “vo co mi de” a vím, že je čas se pustit do práce! Je čas na novou výzvu…

www.hankapiskova

Den 118 a 119

V sobotu ráno jsem česala nevěstu. Milou, něžnou, pokornou a moudrou. Byla to pro mě radost. Moc pěkně jsme si u toho popovídaly.

Do toho jsem si přečetla nádherný svatební slib, který zní takto: " Dohodli jste se, že do tohoto manželství nevstupujete proto, abyste získali jistotu...že si uvědomujete, že jistota nespočívá v tom, že vlastníte nebo jste vlastněni...že nespočívá v očekávání, že vám partner poskytne to, co si myslíte, že v životě potřebujete...ale v poznání, že všechno potřebné k životu, veškerá láska, veškerá moudrost, veškerá moc, veškeré porozumění, veškerý soucit a veškerá síla...přebývá ve vaší duši...a že si neberete jeden druhého v očekávání, že to všechno dostanete, ale v očekávání, že všechny tyto dary dáte partnerovi, aby jich měl ještě víc" (N.D. Walsch)

Také jsem strávila den v Brně na Neurorestart živě s Jiřím Vokáčem Čmolíkem. Bylo to moc příjemné a měla jsem tam několik prima momentů. Jeden z nich bylo divadelní představení ve kterém hraje jeho žena Magdaléna a taky manžel mé kamarádky Martin Pošta. Dalším z nich bylo vystoupení skupiny Mig 21, při kterém jsem si fakt super zatančila. Trošku jsem si zablbla s mou kamarádkou Zdeňulkou a celkem hodně s Gábinkou :) A taky jsem si nádherně zatančila s mým drahým. Miluju ty chvíle, kdy pomalu tančím s mužem a jsem v jeho náručí… je to pro mě skoro jako milování… a i my dva jsem si pěkně zablbli a zatancovali na rychlý písničky :)

No a závěrečný ohňostroj za písně we are the champions by prostě dokonalý!

Byla to jako oslava nového života. Proč? Protože jsme spolu začali sdílet život. Začali jsme spolu bydlet a žít společný život… A k tomuto začátku jsme měli docela slušnou a pompézní oslavu :)

Nedokážu moc určit co je vlastně tím hlavním, co vede k tomu, že teď jsem taková jako jsem. Ale každopádně jsem asi jiná. Potkala jsem na té akci poměrně dost známých lidí, se kterými jsem se nějakou dobu neviděla, a všichni do jednoho mi řekli jak mi to sluší. Nejzajímavější bylo, že se všichni shodli v jedné větě, která zněla asi takto: “Ty jo, ty vypadáš úplně jinak, z tebe vyzařuje něco tak krásného. Co se stalo?” Je to pro mě jako pohlazení. Nevím, zda za to může víc to, že jsem zhubla. Nebo to, že jsem v pohodě sama ze sebou. Nebo možná to, že jsem zamilovaná. Každopádně si myslím, že je to hlavně to, že jsem prostě a jednoduše šťastná.

Vypadá to totiž jako kruh. Ale zároveň je to jako spirála... Nikde není začátek a nikde není konec… vše na sebe navazuje a stále to pokračuje a jakoby se to propojovalo… vím, že vše začalo u mě. V mém srdci. Vím, že tím, že jsem začala milovat sebe i svůj život se můj život začal ubírat jiným směrem. Vím, že i díky tomu jsem potkala svého partnera, ale zároveň je pravdou, že i díky němu zářím mnohem víc. My ženy to tak máme, čím více jsme naplněny láskou, tím více záříme a jsem šťastnější. A čím více záříme a jsme šťastnější, tím víc nás někdo zahrnuje láskou…ale začít musíme u sebe, bez toho zářit nezačneme… a s tím souvisí svatební slib na začátku a věta, kterou jsem už mnohokrát říkala… čím více dáš, tím více dostaneš. U lásky to platí dvojnásob.

Láska není něco s čím by se dalo kupčit, lásku máme přirozeně každý v sobě a lze ji jen dát a dostat. Nelze si ji koupit, nelze si ji vyprosit, nelze si ji vynutit… Láska je naše podstata. Každý z nás má v sobě neuvěřitelné množství lásky a vlastně ji od druhých nepotřebuje dostávat. Nicméně je nádherné se naučit lásku přijímat. Jen tak. Prostě ji přijmout a říci jen děkuji. S pokorou a úctou. A zrovna tak ji dávat. Bez podmínek. Bez očekávání…

Včerejšek (včetně nádherného ohňostroje) byl pro mě oslavou lásky. Nejen proto, že jsem česala nevěstu. Nejen proto, že v průběhu dne zazněla jako jedna z otázek Jiřího: “co pro tebe znamená láska?” Nejen proto, že jsem opět zažila něco, čemu říkám tunel lásky (kdy lidé udělají špalír a láskyplně se dotýkají člověka, který tímto “tunelem” prochází). A nejen proto, že se ke mě stěhoval můj partner. Hlavně proto, že jsem lásku vnímala všude… v sobě, v lidech okolo mě a vlastně všude kolem sebe…

Děkuji ♥ jsem nesmírně šťastná, že jsem se dostala tam, kde se právě nacházím... A na závěr malá inspirace pro vás ;) Tuhle písničku jsem už hodně dlouho neslyšela a když mi ji můj drahý poslal, asi 5 minut jsem u ní plakala... když se cítíš sám a nevíš kudy kam, jdi za štěstím... běž dál, zbavený všech pout, tvá louč nemá pohasnout... včerejšků se zbav a chorý i když zdráv, jdi za štěstím...v tváři tvář i smích, jak jeden z posledních, jdi za štěstím... i kdybys neměl z čeho žít, kdybys poslepu měl jít, vykroč ze svých bran a s láskou jenom dál jdi za štěstím...
http://www.youtube.com/watch?v=kzrn4rQb8z4


www.hankapiskova.cz

Den 117

Téměř každá zákaznice, která přijde ke mě do salonu mi řekne jak moc jsem zhubla. Ještě, že je mám…

Dnes bych ráda mluvila o naší hlavince. Respektive o té části, co je uvnitř ní. Mozek… Je až neuvěřitelné, co s námi náš mozek hraje za hry. Dost dokážu pochopit myšlenkové pochody anorektiček. Přesto, že vím, že jsem zhubla. Přesto, že o tom denně píšu blog. Přesto, že vidím číslo na váze. Přesto, že je mi všechno oblečení velké. Přesto, že mi to pořád někdo říká. Dokonce i přesto, že vidím své fotky před a po… Jakmile se nevidím nebo nejsem přímo konfrontovaná s těmito fakty, mám stále pocit, že jsem baculatá! Pokud mám na sobě padnoucí oblečení (které mi samozřejmě nepadá jako například staré kalhoty, které ještě nosím do práce…), mám stejný pocit jako předtím. Jako bych byla stále tlustá. Je to až neuvěřitelné…

Proč o tom mluvím? Protože bych ráda varovala všechny dámy, které jdou stejnou cestou jako já. Prosím, nevěřte vlastnímu mozku. Je to blbost! Naštěstí vím, že je to jen taková hra a naštěstí vím, jak si s tím poradit. Ale musím říct, že i mě to občas na chvíli semele. Hlavně v době, kdy mám před menstruací (v této době jsme k sobě velmi kritické). Už vím, že takovým myšlenkám nemůžu věnovat žádnou pozornost a když přijdou, dříve či později si je uvědomím na vědomé úrovni a pak už je to dobré. Ale někdy mě ještě na chvíli vykolejí a mě zachvátí jakási panika a začnu blbnout :)

Stává se vám to? Že najednou začnete blbnout a tvořit katastrofické scénáře? Nemusí to být jen ohledně postavy. Může se to týkat vlastně čehokoli. Jak z toho ven? Chce to trénink. Jako vše ostatní. Když vás to přepadne a vy si to uvědomíte, máte z poloviny vyhráno. Protože největší past spočívá v tom, že těmto svým myšlenkám věříme!

Ok, začnete si dělat starosti. Kvůli čemukoli. První, co musíte udělat, je se zastavit! Ať už jste v jakémkoli presu, okamžitě nechte všeho, co děláte. A začnete dýchat zhluboka. Nádech, výdech. A ptejte se sami sebe. Co mě trápí právě teď? Ne to, co se může stát. Ne to, co se stalo. Ale co mě trápí právě teď? Mohu dýchat? Ano? V tom případě se vše dá řešit ;) Přestaňte tvořit další a další myšlenky a začněte si se svými myšlenkami povídat. Zkuste něco jako: “ok, ukaž mi, co tu pro mě máš.” A pak se svým myšlenkám vysmějte. Řekněte jim: “No, pěkný, zajímavý, co mám v hlavě za programy. Zajímavý, kam mě chcete nacpat. Děkuji, ale tentokrát ne!” Potom zkuste opravdu jen pozorovat, co váš mozek produkuje, jako by jste naslouchali kamarádovi. Je hodně zajímavé dát si rande se svými myšlenkami. Můžete se o sobě hodně dozvědět… po nějaké chvíli, když se nebudete aktivně svými myšlenkami zaobírat a rozvíjet je, začnou slábnout. Můžete si představovat jakoby se rozpouštěly jako mraky na obloze a vy je jen pozorujete…

Ano, není to lehké - hlavně v počátku, ale po nějaké době se naučíte tento proces zvládat lépe a lépe.

A pokud potřebujete něco vyřešit. Pojmenujte všechna fakta. Posbírejte všechny informace - zkuste si představit, že shromažďujete informace například jako asistentka pro svého šéfa. Potom vyberte tu nejhorší možnou variantu, co se může stát a přijměte ji jako možnou. Už v této chvíli se vám poměrně uleví. Následně se zeptejte sami sebe: “Přežiju to?” To je druhý okamžik, kdy se vám podruhé hodně uleví, protože zjistíte, že to jistě přežijete :) no a pak už jen hledejte způsob jak tento nejhorší scénář dokážete co nejvíce vylepšit! Udělejte to nejlepší, co je ve vašich silách a nechte to být! Ano, slyšíte dobře, nechte to být. Co můžete udělat víc, než to nejlepší, co jste schopni udělat? Samozřejmě nic :) a proto se tím dál již nezabývejte a věřte, že to dopadne nejlépe, jak je to možné. Přijměte to nejhorší, ale věřte v to nejlepší!

Dám vám malý příklad. Dělala jsem si například starosti s tím, že jsem sama. Mimochodem, dělala jsem si totiž starosti opravdu s mnoha, mnoha, mnoha dalšími věcmi… ale dejme tento příklad. Ok, jaká je nejhorší možnost? Že budu celý život sama a neprožiju lásku. Přežiju to? Jasně, že ano. Je to sice smutné, ale rozhodně to přežiju. Když jsem tuto možnost přijala, hodně a dlouho jsem plakala. Ale ulevilo se mi. Nejhorší byl ten boj... marný a zbytečný boj. Ok. Co můžu udělat? Jak to můžu vylepšit? No, přeci tím, že můžu využívat těch lepších stránek, které přináší single život. Například, že mám čas sama na sebe. Že můžu mít například několik sexuálních vztahů. Že se můžu rozhodovat jen sama za sebe. Atd. atd. atd.

Ok, využiju ten čas pro sebe a začnu žít plnohodnotný život. Nebudu očekávat, že mi štěstí přinese partner. Naučím se přinášet si lásku, štěstí a vše, co obvykle očekáváme od partnera, sama. Můžu udělat něco víc? Ano, třeba dát vesmíru, že jsem připravená a zaregistrovat se na seznamku. Taky mít oči otevřené a nebránit se možnosti seznámit se jakýmkoli i na první pohled divným způsobem.

Můžu udělat ještě něco víc? Ano, můžu věřit, že to, že jsem sama má nějaký jiný smysl. A že tomu jen možná právě teď nemusím rozumět a přesto to můžu respektovat. Ještě něco? Už mě nic nenapadá. Ok, udělala jsem to nejlepší, co jsem uměla a teď? Děj se vůle Boží :)

A co se stalo? Sice to chvíli trvalo, ale partner přišel! A teď už vím, proč jsme se nemohli potkat dřív…

Říkám to tu poměrně často, ale řeknu to znovu… nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávejte svých snů. Ať už je tím snem cokoli! Zhubnout, najít si partnera, vybudovat největší firmu na světě, odejít z nefunkčního vztahu, změnit sebe sama, mít dítě... cokoli!

Držím vám palce na vaší cestě životem moji drazí ♥

www.hankapiskova.cz

Den 116

Ty jo dneska jsme si s kamarádkou objednaly dovolenou! Těším se jak malá holka. Se Zdeňulkou už několik let jezdíme samy dvě na dámskou jízdu (na dovolenou do zahraničí). Začaly jsme v Chorvatsku, pak to vzaly přes Itálii a teď si to již potřetí jedeme užít do Egypta.

Povím vám příběh s prvním Egyptem a kamarádčinýma narozeninama. Zdenča měla čtyřicet a ještě nikdy neletěla letadlem na dovolenou all inclusive. A já ji znám poměrně dlouho (21 let) a fakt dobře :)  Tudíž jsem jí nachystala překvapení. Vlastně už podruhé s dovolenou. Poprvé to bylo Chorvatsko, když ještě vůbec nebyla u moře a podruhé Egypt letadlem…

Takže. Zavolala jsem jejím rodičům a domluvila s nimi hlídání dětí. Také jsem je požádala o finanční příspěvek. Zavolala jsem jejím kamarádkám a kamarádům a oznámila jsem jim, co jí chci připravit za překvapení a navrhla jim, že pokud chtějí, budu ráda, když se budou na dárku finančně podílet. Potom jsem požádala jejího kamaráda, který je zároveň kolega její nadřízené, aby jí přidala dva dny k dovolené, kterou už měla naplánovanou (protože přecházela do jiného zaměstnání), ale k mému plánu tam dva dny chyběly. Také jsem ho požádala, aby jí její nadřízená řekla, že to tak musí udělat, protože to jinak nejde a bla bla bla :)

Zdeňulka mi říkala… vedoucí mi přidala ještě dva dny volna, mám 9 dní volno v květnu a o prázdninách, když bude teplo, tak budu chodit do práce - ach jo :( Tak jsem jí odpověděla… třeba bude teplo a budeme se opalovat ;) a třeba se budem i koupat :) a ona mi říká… v květnu jo? :)

Koupila jsem zájezd, který začínal první den její dovolené. Odlet byl v jednu hodinu z Brna. Den předtím měla ještě denní službu a končila v šest. Bylo domluvené, že se u mě sejdou její rodiče a kamarádi a taky děti. Volám jí po šesté a říkám: “Co děláš? Přijď na kafe”. A ona na to: “Tak jo, teď jsem došla z práce…” Přišla nic netušíc ke mě a v obýváku najednou vidí rodiče, syna (dcera měla něco hroooozně důležitýho a nechtěla přijít - nemohla jsem jí totiž říct o co jde, protože ji znám a vím, že by to vykecala) a kamarády. Zbledla a říká jen: “A do prdele” :) Tak jsme jí popřáli k narozeninám a postupně dostala od každého obálku. V první bylo napsáno: Ty plavky, co sis nedávno koupila se ti budou hodit ;) V druhé bylo: Všechno nejlepší k narozeninám, máme tě rádi! Asi bys měla jít domů balit… A v třetí byl obrázek hotelu, kam jsme jeli. Plakala. A já samozřejmě taky. Plakalo nás víc :) Vlastně mám slzy v očích i teď, když toto píšu…

Věřím, že na svoje čtyřicáté narozeniny nikdy nezapomene!

Tak jsme chvíli pokecali a já jsem jí šla pomoct zabalit. Mnoho z vás si řekne, co kdyby si potřebovala něco koupit a tak podobně… ale co potřebujeme nového a jiného než jindy na dovolenou? :) Nic! Věděla jsem, že nemá plavky a tak jsem jí to asi měsíc předem tak trošku podprahově podsouvala a ona si je nic netušíc koupila. I když, potom mi říkala… já jsem si říkala jestli něco nechystáš, když jsi mluvila o tom koupání, ale říkala jsem si, že možná nějaký víkend nebo tak něco, dovolená v Egyptě mě fakt nenapadla!

Zabalily jsme (já už jsem měla sbaleno) a ráno v 10 jsme vyrazili směr Brno. Byla to nádherná dovolená. Známe se už opravdu dlouho a máme naprosto výjimečný vztah. Jsme víc než sestry. Smějeme se spolu i beze slov… troufnu si říct, že takto vypadá láskyplný vztah ve své čisté podobě. Jsem šťastná za všechny vztahy, které ve svém životě mám. Ať už je to tento či vztah s mou rodinou, mým synem , bývalým mužem, mými současnými přáteli, kamarády i kamarádkami a teď nově se rodící vztah s mým novým partnerem. Všechny moje vztahy jsou fakt úžasné! Jsem šťastná, že jsem dostala takové dary ve formě tolika úžasných lidí. Věřím a vím, že s mým novým partnerem můžu mít vztah, po jakém už dlouho toužím. Takový, ve kterém se cítím přirozeně, jsem milující a milovaná…

Ještě zpět k dovolené… obě Egypt milujeme. Tamní moře a šnorchlování, náturu místních lidí (vloni nás vzal jeden Egyptský kamarád na svatbu svého bratra, byl to úžasný zážitek!), služby v hotelích, pláže s nádherným pískem, lekce tance na pláži, cvičení a aqua aerobic atd… Už se nemůžeme dočkat letošní dovolené. A navíc si užijeme našich nádherně štíhlých těl ;) ale nebojte, asi trošku zhřešíme :) hlavně se těšíme na místní palačinky s čokoládou a “chlebové” placky přímo z pece - těm fakt neodoláme :) Ale obě věříme, že se vrátíme stejně štíhlé a krásné, jako odjedeme. Vlastně ne, vrátíme se ještě krásnější ;)

Všem ženám moc přeji, aby měly takhle úžasný vztah s kamarádkou a minimálně jednou za rok si dopřály společnou dovolenou jen ve dvou (nebo ve třech či čtyřech :) ). Ale i mužům přeji krásné přátelské vztahy s jiným mužem, taky to potřebují - i když asi méně než my ženy... pro muže je možná lepší umět být občas sám... ale o tom zase jindy...

Krásný den všem! Vaše Hanka

www.hankapiskova.cz

Den 115

Ty jo, zvládla jsem to! Jsem na sebe tak pyšná. Vystoupila jsem na webináři u Erika v jeho Škole hubnutí a cítila jsem se skvěle. Ano, mým posláním a darem je motivovat ženy (a vlastně i muže) k tomu, aby byli sami sebou a našli to nejlepší, co v nich je! Jsem si tím zcela jistá. Cítím se jak ryba ve vodě. Skoro mě rozplakalo jak šťastná teď ve svém životě jsem. Byla tu se mnou moje kamarádka Zdeňulka a po mém vstupu mě objala a taky skoro plakala…

Jsem opravdu velmi šťastná. Všechny oblasti mého života se postupně dostávají do harmonie a cítím se šťastnější a šťastnější! Zhubla jsem už 18 kilo. Jsem sama ze sebou šťastná a spokojená. Miluji se. Miluji svůj život. Potkala jsem svého úžasného partnera, který si myslí, že jsem přinejmenším anděl! Je to nádherný muž, plný elánu, odhodlání, síly a moudrosti. Prostě muž s velkým M. Miluji milování s ním a doteky a souhru, která mezi námi panuje. Umí mě rozesmát. Umí mě obejmout. Umí mě pohladit. Umí mě povzbudit… a hlavně, ví kdo je a kam směřuje. Jde si za svým cílem a já vedle něj můžu být ženou ve své ženské energii…

Poslední oblastí mého života, kterou potřebuji vyčistit, je oblast prosperity. Moc se těším na seminář Andyho Winsona s názvem Tajemství mysli bohatých. Vím, že tento seminář bude mít stejný dopad, jako měl ten s názvem Tělo jako důkaz. Totálně mi změní myšlení a já díky tomu (za podpory mého úžasného muže, který má v tomto mnohem více čisto než já) zvládnu změnit i tuto oblast k lepšímu.

Život je vážně nádherný! Věřte mi. Dnes Andy řekl jednu věc (teda řekl toho víc, ale o této se chci zmínit) se kterou ze sta % souhlasím. V okamžiku, kdy se vzdáte svého snu, je to jakoby jste se přikryli černou plachtou a rozhodli se umřít!

Prosím, prosím, prosím! Nikdy, nikdy, nikdy se nezdávejte! Pokud něco není tak, jak by jste to chtěli, ještě to není konec! Věřte mi, prožila jsem to. Věřte mi, že jsem mnohokrát ztrácela naději a chtěla to vzdát, ale nikdy jsem to neudělala. To, co jsem udělala bylo to, že jsem to třeba odevzdala. Ale rozdíl mezi odevzdat to a vzdát se je větší než jen pár písmen. Ten rozdíl je velký jako moře. Odevzdat to je někdy (dost často) nutné, ale vzdát se nesmíte prostě nikdy! Nikdy, nikdy, nikdy!

Tak, jak jsem věděla, že zhubnu, jsem taky věděla, že potkám svého muže. A stejně tak i vím, že budu prožívat veškerou hojnost a třeba i to, že se ještě jednou vdám :)

Víra v sebe sama. To je ten klíč! Víra v sebe sama a v dokonalost vesmíru a v jeho dokonalé načasování.

Ne, nemusíme vždy chápat, co se nám děje. A nemusíme mít vždy vše pod kontrolou. Ale co musíme je to, že budeme věřit, že je vše a vždy v pořádku a věci se dějí k našemu nejvyššímu dobru. Víte proč jsem třeba já musela počkat na svého partnera tak dlouho? Protože až když jsme se potkali, byl připravený. Dřív by to nedal. A já? Já jsem potřebovala získat víru v dokonalost vesmíru a v to, že je vše přesně tak, jak to má být…

Milujte svůj život a najděte v sobě to nejlepší, co ve vás je. Ne zítra. Ne v pondělí. Ne od nového roku. Udělejte ten první krok právě teď! Věřím ve vás úplně stejně, jako věřím v sebe sama. Vím, že všichni jsme vlastně jedno. Pojďme spolu změnit svět v nádherné místo. Pojďme spolu žít s radostí, láskou a vášní. Buďme tou změnou, kterou chceme pro svět ♥

www.hankapiskova.cz

Den 114

Tak jsem se dnes byla podívat na finalistky soutěže Miss full of beauty, které budu v sobotu 28.9. česat. Holky - boubelky pilně trénují na finálový večer. Jsou moc fajn a bylo to tam jako na táboře :) uvolněná a příjemná atmosféra...

Zítra zas budu hostem na webináři o hubnutí. Budu povídat o tom, jak se mi podařilo zhubnout.

Je pro mě hodně zajímavé srovnání těchto dvou světů, které jsou oba mou součástí. A musím říct, že ten, ve kterém se nacházím teď (a hodlám v něm zůstat), je mi vážně bližší… Podporuji sice ideu, že každá žena je svým způsobem krásná a i boubelky se mohou cítit sexy a krásné. Ale zároveň vím, že já jsem v tom těle XXL šťastná nebyla. A navíc vím, jak snadné je dát kila dolů a jak se teď cítím nádherně a zdravě… Věřím, že většina z finalistek by se cítila lépe, kdyby malinko zhubla. Jsou to nádherné ženy a přijde mi tak trošku škoda se omezovat kily navíc. Protože vím, že to opravdu omezení je. Mohu to srovnat…

Neříkám to proto, že bych je nějak soudila a nebo si nemyslela, že jsou krásné, ale vážně vnímám obezitu jako zbytečné omezení sebe sama. Předstíráme, že jsme spokojené, ale nejsme. Někde v nás je ta štíhlá holka (žena), která pláče a křičí… pusť mě ven, prosím! Věřím, že většině z žen, která mají nějaké to kilo navíc něco nebo někdo ublížil a že je to jakási forma ochrany. A nebo je tam nějaké vnitřní zklamání - životní nenaplnění a to nás lidi nutí jíst a jíst a jíst… cítit se aspoň na chvíli naplněná. Protože ok, já věřím, že máme rádi jídlo (já koneckonců taky), ale nevěřím, že je v pořádku cpát do sebe jen nezdravé, tučné a sladké jídlo. A pokud někdo tvrdí, že jí zdravě a přesto má nadváhu - v 90% případu nemluví pravdu… Vážně něco vím o řečech typu - já nemůžu zhubnout :-(

Jsem pro podporovat krásu lidského těla, ale jsem pro také podporovat zdravou krásu lidského těla. A hlavně jsem pro podporovat “zdravé a štíhlé myšlení”. V tom je podle mě ten základ. Ne se učit přijímat XXL tělo, ale přijímat sebe sama s tím, že jsem si zkusila být ve velkém těle a teď už to stačí, je načase vrátit se k přirozeně a “normálně” štíhlému tělu. Vnímám to tak, že můžeme být trošku zakulacení, ale tak, abychom zůstali pružní, zdraví a vitální.

Takže co si třeba odpustit nějaké koblihy nebo smažené věci zapité kolou a mlsat třeba ořechy v medu a podobně? Co si říct: “budu jíst 80% zdravých potravin” a jen 20% “prasárniček”? Co si říct: “můžu zhubnout a hubnu” místo toho obvyklého: “nemůžu zhubnout, nejde mi to”? Co si říct: “můžu být zdravá a štíhlá - bez boje a bez námahy” místo obvyklého: “ježiš, to je hrozný - bude mě to stát moc sil a námahy”?

Přesně toto uvažování totiž pomůže k tomu, aby šla pomalu a postupně váha dolů. Věřte mi, zas tak složité to fakt není. Je to o tom co si naprogramujeme do hlavy. Co si tam programujete vy? Úspěch či neúspěch?

Ano, každá žena může být krásná. Stačí, když se krásnou rozhodne být - přesně takto zní “core message” mého projektu Glamour woman. A i finalistky Miss full of beauty jsou krásné ženy. Jen ze své vlastní zkušenosti vím, že spokojit se s nadváhou nás posílá do ještě větší nadváhy :-(

To dnešní odpoledne ve mě vyvolalo touhu inspirovat ženy ne k tomu, aby soutěžily mezi sebou, která boubelka je více  krásná, ale k tomu, aby soutěžily samy ze sebou. Soutěžit sama ze sebou,jestli dokáže najít tu největší a nejlepší krásku uvnitř sebe samé! Soutěžit se svou leností, se svou “odevzdaností”, se svou nechutí věci měnit a se svým strachem jít do hloubky sebe sama.

V této hře není vítězů a poražených. Je zde jen vítěz, protože každý i sebemenší krůček vede k vítězství!

I já jsem svou hru vyhrála! Vyhrávám na plné čáře a opravdu si to užívám. S každým kilem dolů roste moje sebevědomí a víra v sebe sama a moje schopnosti měnit věci a dotahovat je do konce. Proto mám na vás takový apel. Nehledejte soutěže ve kterých soutěžíte s někým jiným, téměř vždy se najde někdo, kdo je lepší než vy. A naopak téměř vždy vaše vítězství přinese smutek někomu druhému. Soutěžte sami ze sebou. Existuje někdo, komu ublížíte tím, že vyhrajete? Jasně že ne! Zde jsou opravdu jen vítězové. A tito vítězové jsou zároveň i vzorem pro ostatní, kteří teprve stojí na startovní čáře…

Je mi velkou ctí česat krásky na Miss full of beauty, ale zároveň jsem mírně smutná z toho, že vyhraje jen jedna a pro ostatní zbude jen velké zklamání :-(

Vím, že moje dnešní zamyšlení končí trošku smutně, ale tak to někdy v životě bývá…Nepromarněme život přijímáním něčeho, co můžeme celkem jednoduše nechat odejít. A to kila navíc opravdu jsou…

S láskou bývalá boubelka a nyní zas už štíhlá Hanka

PS. pokud je některá/ý z vás ve svém těle XXL opravdu bytostně šťastný/á, omlouvám se vám a zapomeňte na to, co jsem říkala...

Den 111-113

Můj milý deníčku,

s příchodem nového partnera se můj život obrátil naruby :) Nestíhám psát a nestíhám přemýšlet (a tím pádem vymýšlet blbiny). :) Jsem ráda, že nestíhám přemýšlet? Už před nějakou dobou jsem tu psala, že víc než přemýšlím používám cítění. To mě vždy dovedlo dál. Proč? Protože většina věcí (nejvíce to platí u vztahových záležitostí), kterou “vymyslíme” usilovným přemýšlením a “šachovou partií” ve stylu, když já udělám to a on/a tamto… je fakt neuvěřitelná blbost!

Už se vám to někdy stalo? Že jste přemýšlením a strategií (nebo nějakým předstíráním atd.) zničili (nebo málem zničili) něco, co třeba zrovna začalo růst? I mě se to v životě stalo a řekla jsem si, že to dělat nebudu. Je to podobný princip, který uznávám i v podnikání. Jsem sama sebou, na nic si nehraju a reaguju přirozeně. A pokud se v mém životě (podnikání) objeví někdo, komu se moje Já líbí, půjde sám po mém boku. S láskou a radostí. Nemá cenu se přetvařovat a hrát hry. Dříve či později se ukáže naše “pravá tvář” a my (a vlastně i náš protějšek) nechápeme…

Moje rada? Buďme sami sebou. Za všech okolností. Ano, můžeme chtít udělat druhému člověku radost, ale nikdy neříkejme ANO někomu druhému, pokud jsme nuceni říci NE sami sobě. Tančeme s láskou a radostí svým životem a potom se k nám přidá někdo, kdo tančí na stejný druh hudby se stejnou láskou a nadšením jako my.

Právě toto se mi stalo… potkala jsem muže, který je v tolika ohledech stejný jako já, až mě to někdy děsí :) Jasně, vznikají mezi námi takové počáteční šlápnutí si na nohu a podobně, ale to je jen otázkou času a chuti sladit se. Ten tanec ve dvou je pravda jiný než tanec o samotě :) Někdy je to pomalé a vášnivé tango, někdy rychlá a rozverná polka a někdy trošku náročnější latina… ale důležité je, že si ten tanec oba užíváme. Jen se občas jeden z nás maličko nechytá a ten druhý ho musí určité “firgury” naučit. Ale parádní je, že jeden umíprávě to “tango” a druhý tu “latinu”. Nádherně se doplňujeme a učíme navzájem.

Je nádherné být součástí páru, kde jsou oba dva rádi a dokáží potlačit své ego, které občas vystrkuje růžky u každého z nás. Jsem opravdu zamilovaná. Do svého partnera, do sebe i do života!

A co se týká hubnutí? Tento víkend to bylo trošku mimo… oběd u partnerových rodičů plný dobrůtek, co obvykle nejím atd. Řekla jsem si… chci na první návštěvě hrát frflenku, co to nejí a támhleto nejí…? Jasně že ne :) Naštěstí maminka měla na výběr dvě jídla z nichž jedno byla ryba a mimochodem úplně luxusní! No a dala jsem si poprvé po 3 měsících zákusek (marlenku a punčový řez). Stalo se něco? Jasně že ne :) nepřibrala jsem 10 kilo zpět :) a teď šup, zpět do svého režimu…

Moje váha je teď 83,2 kg (ano, už to jde trošku pomaleji, protože jsem trošku polevila, ale nechci se trápit, chci si své “hubnutí” a celý svůj život užívat s radostí). Užívám si vše. I ten kousek té marlenky jsem si vážně vychutnala :)

Přeji vám krásný den a nezapomeňte, už ve středu budu hostem na webináři manželů Hofmanových, kde budu povídat o své cestě hubnutí.

www.hankapiskova.cz

Den 109 a 110

Je až neuvěřitelné, jak souvisí lidské psyché s lidským tělem. Vím to už dlouho, ale vždy, když dostanu další potvrzení, stále ještě jsem překvapená… Stále ještě stojím v úžasu a s pokorou tváří v tvář dokonalosti života. Jak málo stačí k tomu, aby vše bylo v pořádku a dokonalé. Jen naslouchat a přestat bojovat… jen být v harmonii, jít s proudem, tvořit a mít odvahu, ale i pokoru a úctu.

Během dvou dnů moje angína téměř zmizela. Stačilo pořešit příčinu. Zastavila jsem se, naslouchala svému tělu a taky své duši. Poslechla jsem si, co mi říkají a udělala co bylo třeba. Zas tak těžké to nebylo. Strach vyslovit či udělat něco je obvykle mnohem horší, než to, čeho se bojíme. To se obvykle vůbec nestane. A tak trápíme sami sebe, většinou naprosto zbytečně. Svými obavami, strachy, domněnkami, představami atd. Jsme to ale vtipálci my lidé :)

Použila jsem jen přírodu a také sama sebe k uzdravení. Vyřešila to metoda EFT, čaj s medem, zázvorem a citronem a moje víra v uzdravení. Nemožné? Se znisanými mandlemi? Ještě před pár měsíci či lety bych si to myslela taky… běžela bych k doktorovi a nasadila antibiotika. A potom probiotika. A to, co mě v krku tlačí, bych zasunula ještě níž. Co se potom stane? Onemocníme víc. Zase neslyšíme? Onemocníme znovu. Je to málo? Dostaneme třeba rakovinu. Stále je to málo? Stále nechápeme? Někdy umíráme dřív než pochopíme…

Už to dělám jako Květa Fialová, své nemoci poděkuji a promluvím si s ní. Jak říká doktor Hnízdil, většina lidí se chová naprosto bláznivě. Místo, aby nemoc vnímali jako kontrolku, která jim svítí v autě a říká, zastav se a zajeď do servisu, něco není v pořádku, přelepí ji náplastí (v našem případě práškem) a hurá, jede se dál… do té doby než se nám “zadře motor”. A pak se divíme… co se stalo? Vždyť  jsem byl v pohodě. Tak najednou atd… a lžeme si do kapsy dál :-(

Tak takhle ne přátelé ;) když nám naše tělíčko dává signál Zastav se - je dobré se zastavit.

Zastavila jsem se a odpočinula jsem si. Je mi lépe. Jsem šťastná, že už umím sama sobě a svému tělu naslouchat.

Můj drahý má dnes narozeniny. Je to krásně symbolické, protože včera uzavřel jednu kapitolu svého života a začíná novou. Tu, ve které s ním budu já. Ty jo, dost dlouho sním o této “situaci” a ona nastala. Stále ještě mám pocit jako Alenka v říši divů. Můj život se za poslední rok totálně změnil. Posunula jsem se v tolika oblastech mého života, že nestačím sama koukat. Je to úžasný. Nový businnes, nové spolupráce, nové zájmy, nové tělo, nový muž… Co na to říct? Snad jen … život je úžasný. Stačí si jen dovolit naplno žít!

Když si představím jakým způsobem můžu žít třeba za rok, za pět nebo deset let… znáte tu větu: “pokud si to dovedete představit, jako by jste to už měli”? A vzpomenete si jak jsem psala o tom, že si představuji sebe sama se svým partnerem u mě doma na mé neexistující terase? První část snu se začíná plnit. Věřím, že i druhá část se splní. Je jedno kdy, ale splní.

Teď je čas se podívat na prográmky týkající se peněz :) to je další část cesty. Krůček po krůčku. Kamínek po kamínku. Schůdek po schůdku. Ale! Vím, že to půjde. Vím totiž jak na to. Ten princip je totiž stále stejný. Ať už jde o nové tělo, nového partnera nebo novou práci či lepší finanční situaci. Potřebujeme víru, fungující postup (princip, systém…), vydat se na cestu krůček za krůčkem a objektivní zpětnou vazbu a podporu někoho, kdo nás podpořit umí a může.

Crrrrrrr. Crrrrrrrrrrrrrrr. Zvoní budíček. Je čas vstávat milé děti. Je čas se probudit a začít naplno žít. Vždyť život je plný krás a dobrodružství, kdo by ho chtěl prospat? Jenom blázínek ;)

www.hankapiskova.cz

Den 108

Ráno jsem se probudila s bolestí v krku. Mám zhnisané mandle a vypadá to na angínu. Co se děje? Když jsem byla vdaná, měla jsem střídavě každý rok neustále dokola angíny a záněty dělohy. Vím, že angína souvisí s nevyřčenými myšlenkami, emocemi a pocity. Celý den nad tím přemýšlím. Co mi moje tělo chce říct? Je to tak hluboko uložený program, že se k němu dostávám velmi těžko...

Valerij Sinelnikov ve své knize Dohoda s nemocí o angině (a onemocnění krku) říká:

  “Krk symbolizuje schopnost ubránit se, projevit se, vyjádřit své myšlenky a pocity. Stav krku odráží náš vzájemný vztah s lidmi. Pokud máte skvělé vztahy s blízkými, bude váš krk vždy zdravý.

  Krk je tou částí organismu, v které se shromažďuje naše tvůrčí energie. Prochází jím kanál expresivity a tvořivosti. S touto oblastí je spojeno sebevyjádření člověka.

  Kromě toho, krkem začíná takový proces jako přijímání a zažívání. Nejen stravy, ale také věcí, ideí a lidí. Proto, když v našem životě něco nepřijímáme, ihned se to odrazí na našem krku.

  Pokud v sobě zadržujete vyjádřený “hrubých slov”, polykáte a potlačujete v sobě hněv nebo jiné emoce nebo se bojíte vyjádřit nahlas to, co si myslíte, váš krk ihned reaguje zánětem. Nemoc je v takovém případě svéráznou překážkou k tomu, abyste vyslovili něco zakázaného a nepříjemného.

  Lidé s nemocným krkem se nemohou projevit, vyjádřit svůj názor, ubránit se a požádat o to, co si přejí. Sami si uvnitř vytvářejí překážky a pak se tím trápí.”

Hněv necítím. Ale cítím strach. Čím víc mi můj nový partner říká jak skvělá jsem žena, tím víc se bojím. Čeho? Že až přijde na to, že nejsem dost dobrá, opustí mě… Celkem mazec. Před chvílí mi to došlo. Je to můj starý, hluboce zakořeněný strach a program. Co s tím? Starý program mi našeptává… uteč, dřív než bude pozdě. Bude tě to bolet. Raději uteč dřív, než tě on opustí.

Bojím se přijmout lásku? Bojím se přijmout svou dokonalost? Bojím se snad přijmout sama sebe? Bojím se pustit do svého života muže, který si myslí, že jsem dokonalá bytost? Nebo se bojím přijmout ta krásná slova jako pravdivá? Bojím se snad přijmout dokonalost života? Ztratit kontrolu? Dovolit věcem, aby se prostě jen děly? Proč? Protože jsem kdysi dávno přijala “pravdu” že za krásnými a lichotivými slovy se ukrývá bolest, která vzápětí přijde. Protože jsem kdysi byla zraněná. Protože jsem kdysi byla opuštěná. Protože jsem kdysi byla zneužitá. Protože jsem kdysi byla obviněná. Protože jsem přestala věřit, že jsem krásná a dokonalá bytost…

Věřte mi, že pro mě není lehké toto napsat a právě teď, asi poprvé, u svého psaní pláču a přemýšlím, zda mám svůj příspěvek zveřejnit. Neměla bych si toto přeci jen držet hluboko v sobě schované? Není to už moc? Odsoudí mě někdo? Nebudou mi opět věřit? Řeknou mi, že si vymýšlím? Možná…

Ale možná někomu pomůžu. Možná některé z vás, která se cítí podobně. Která přestala věřit svým pocitům a nechala se přesvědčit o tom, že to, co cítí není správné. Že ona je vinná. Že není dost dobrá. Že ona může za to, že se děje něco špatného. Možná se některá z vás ukryla jako malá do své ulity a bojí se z ní vylést. Možná si některá z vás kolem sebe vytvořila tak silný ochranný štít (nebo snad kila navíc?), že se k ní nikdo nemůže dostat…

Rozpustila jsem svůj ochranný štít (ano, i moje kila navíc mě ve skutečnosti chránila) a vlastně stojím tváří v tvář světu jako skoro nahá... Četli jste někdy knihu Zbavte se svých kil bolesti? Pokud máte problém s kily navíc a nejste schopné zhubnout (nebo spíš se bojíte zhubnout a možná to samy sobě ani nechcete přiznat), pak vám ji opravdu doporučuji. Hodně se mě dotkla a otevřela moje stará zranění. Hodně jsem plakala a potřebovala jsem poměrně dost času k tomu, abych se rozhodla udělat ten poslední krok na cestě zpět sama k sobě. Zhubnout. Předtím tomu ale předcházely roky práce na sobě a čištění nánosů bolestí a strachů...

Zhubla jsem. Změnila jsem se. Můj svět se změnil. Vyšla jsem ven ze své ulity.

Teď se do toho mého světa někdo dostal a já ztrácím kontrolu a naopak získávám naprostou paniku. Paniku a zároveň netečnost. Něco ve smyslu… je mi to jedno, stejně to dřív nebo později špatně dopadne. Prosím, prosím, prosím… pokud se do tohoto stavu dostanete, ZASTAVTE TO! Jsem to já (VY), kdo rozhoduje o tom, jestli se cítím dobře. Jsem to já, kdo rozhoduje o tom, zda se bojím. Jsem to já, kdo rozhoduje o tom, čím se nechám řídit. Už ne. Starý program už vážně poslouchat nechci. Už ne. Nedovolím strachu, aby mě ovládal. Nedovolím strachu, aby mě paralizoval. Nedovolím strachu, aby mi nedovolil žít!

VŠECHNO JE V POŘÁDKU. JSEM KRÁSNÁ A DOKONALÁ BYTOST, KTERÁ SI ZASLOUŽÍ LÁSKU, ÚCTU A RESPEKT. Dovoluji si ztratit kontrolu a dovoluji, aby se mi stlalo to nejlepší, co je možné. Dovoluji si věřit v dokonalost života. Dovoluji si věřit v dokonalost vesmíru. Dovoluji si věřit v dokonalost mého muže. A dovoluji si věřit v dokonalost sebe sama…

Nedovolme sami sobě ze strachu z bolesti a odmítnutí, zničit to krásné, co se v našem životě rodí. A naopak dovolme si žít bez kontroly a manipulace. S vírou, že dostáváme od života vždy to nejlepší…

www.hankapiskova.cz