Ano, přesně tak si totiž přpadám :) Po pár letech studia jsem sama sebe vykopla z bezpečí "školy", kde jsem už mohla mít pocit, že se stávám premiantem, do "velkého světa" na zkušenou. Znáte pohádky a máte je rádi? Zůstáváte stále dětmi a věříte na ně a nebo jste se už nadobro zbavili všeho dětského ve vás a jste až příliš dospělí...? Ty jo, já mám tak ráda ty pohádkový příběhy, je v nich tolik moudra a naděje. Vždycky všechno dobře dopadne, že jo? Tuhle otázku jsem si už mnohokrát pokládala... Vždycky všechno dobře dopadne, že jo? A pokud to tak nevypadá, není to jen ještě konec!
Mám vztah. Doopravdický vztah, který je plný všeho, co si dovedete představit. Je tam láska, důvěra, bezpečí, tolerance a radost, vzrušení, ale i strach, občasná nedůvěra a žárlivost. Wow. Směs všeho možného a možná i nemožného :) Nicméně je tam jedno podstatné, přesto, že děláme oba občas přešlapy, cítím pod tím vším děním jeden základní a úžasný pocit. A tím pocitem je naprosto hřejivá a nekončící láska.
Nikdy jsem takový vztah neměla. Po nějaké situaci, která nás rozhodí (před 14 dny můj muž práskl dveřma a nemluvil se mnou a já jsem mu naopak například včera dala facku) :) si dokážeme sednout a tu situaci rozebrat. Popovídat si o tom, co nás rozlobilo či ranilo a najít společně řešení, aby se daná situace neopakovala. A neustále vše doprovázíme doteky a samozřejmě milováním. Zatím jsme nenarazili na nic, co bychom nedokázali vyřešit...
Proč o tom mluvím? Nemám potřebu sdílet, že se někdy neshodneme a nebo, že se spolu mazlíme a milujeme, ale že oba používáme emoce! Že spolu dokážeme komunikovat jako nejlepší přátelé, někdy jako rodič s dítětem nebo jako terapeut s klientem (možná se budete divit, ale přesto, že jsem já tou starší a prošla jsem na rozdíl od mého muže mnoha kurzy, je to většinou on, kdo mě uklidňuje a je tím "tátou" či terapeutem). Ale dokážeme oba být tím, čím jsme a co k tomu patří. Já ženou, která je živá, napojená, emotivní, plná lásky, starostlivosti a něhy, ale zrovna tak někdy slabá, vzteklá, žárlivá a divoká a on mužem, který je silný, klidný a ví co chce, plný odhodlání a smyslu pro zodpovědnost a někdy je neústupný, majetnický a dominantní.
Smějeme se spolu, milujeme se, povídáme si... já můžu plakat a on může jít na fotbal :) oba se o sebe staráme a dáváme si otevřeně najevo své pocity a potřeby. Jsou dny, kdy si říkám, že je to jeden velký sen a bojím se, abych se jednoho rána neprobudila a nebylo to vše pryč.
A tady se dostávám k titulku. Proč mám pocit, že jsem ve světě na zkušenou? Protože pokud studujete vztahy, vzděláváte se, navštěvujete kurzy, ale reálný vztah nemáte, je to opravdu fejk. Až když v sobě najdete odvahu se do partnerského vztahu pustit (a někdy to může fakt roky vypadat, že nemáte štěstí a nemůžete nikoho potkat a nebo potkáváte takové, se kterými vztah mít nemůžete...), tak až tehdy se vydáváte na tu cestu toho pravého dobrodružství. A až tehdy, když si dovolíte otevřít znovu své raněné srdce, naplno a se strachem i očekáváním, až tehdy můžete ochutnat, co to je láska.
Protože v lásce se nedá být na méně než 100%, potom to totiž není láska. Potom je to vztahový bussiness a o tom je jiná pohádka :)
Takže jak se mám? Některý den jsem smutná, jindy veselá, někdy pláču, protože se bojím a někdy zuřím a ni nevím proč... ale hurá! Jsem opravdu ženou a můj muž mi to každý den připomíná tím, že je více či méně mužem - přesně tak, jak jsem já více či méně ženou. Oba si přejeme žít stav, kdy on bude budovat bussiness a já nebudu muset chodit do práce a budu ho podporovat svým ženským způsobem. Zatím jsme na začátku a začínáme, podaří se nám to? To ví jen Bůh...
Ale co vím i já, že je to možné, věřím, že limity si dáváme jen my sami a už několikrát v životě se mi podařilo něco, co zpočátku vypadalo jako naivní sen či bláznovství! Takže možná jsem naivní blázen, ale já věřím, že to společně můžeme dokázat. Mladý muž z Káhiry a rozvedená žena z České republiky... a jejich sen, který se pomalu, ale jistě stává skutečností.
